Ke konci války projížděly po trati kolem Velešína transporty, které převážely lidi za nelidských podmínek. První, který vezl většinou zajaté sovětské vojáky, mnohé z nich zraněné, projel 16. ledna 1945. Druhý transport, který vezl vězně z Osvětimi do koncentračního tábora v Mauthausenu, jel na Horní Dvořiště 25. ledna 1945. Pohled na nedostatečně oblečené lidi, namačkané po desítkách v otevřených vagonech, byl otřesný. Mnozí cestu o hladu, v zimě a větru nepřežili – a ti, kteří toho ještě byli schopni, vyhazovali mrtvá těla z vagonů. Jen na sedmi kilometrech za stanicí Velešín zůstalo ležet 21 mrtvol. Byly převezeny do Českých Budějovic. Transport se navíc 26. ledna vracel zpět. Jeho cílovou stanicí byl Oranienburg, protože správa přeplněného Mauthausenu odmítla vězně přijmout. Tentokrát však již bylo mrtvých méně.

Poslední z transportů smrti se podařilo zastavit nedaleko železniční stanice Výheň. Dva tisíce zubožených vězňů se pak objevily ve Velešíně. Někteří přišli sami, jiné svážely selské vozy i nákladní auta továrny Jikov. V tovární ubytovně byla zřízena provizorní nemocnice, kde poskytovali pomoc lékaři i obyvatelé městečka (Růžena Růžičková se přitom nakazila skvrnitým tyfem a zemřela). Během osmi dnů byli vězni převezeni do tábora zřízeného u Českých Budějovic. Jedenáct obětí transportu bylo 9. května 1945 pohřbeno ve společném hrobě na velešínském hřbitově.

Níže uvádíme životopis francouzského odbojáře Paula Beureta.

Zpět na Dějiny Velešína